Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-09-25 09:36:13

Nad uzavřenou tvorbou Aleše Navrátila

Doc. Ing. arch. Aleš Navrátil, Ph.D., grafik, malíř, sochař, vysokoškolský pedagog, narozený v Brně 17. června 1946, zemřel v Brně 9. září 2019. K Navrátilově grafické a malířské tvorbě si zde můžete přečíst texty vzniklé v letech 1987 až 2016. Když jsem je nyní korigoval, nebyl jsem s to přemoci smutek. Byli jsme přáteli. Nevídali jsme se často, ale když, tak důsažně, v Brně stejně jako v Třebíči. Zařazené texty obepínají tři desetiletí Navrátilovy umělecké práce. Ne však celé. Také vymodeloval v sádře řadu závěsných figurálních reliéfů expresívního charakteru. Zpětně mě rmoutí, že o nich jsem nikdy nic nenapsal, nemám k nim ani žádný autorův specifikující text. Grafické listy I (červenec 1987) Navrátil se věnuje především grafice a malbě. V grafice, zásadně figurální, do jisté míry evokuje staré barokní a klasicistní tisky. I obsahy těchto listů, které se často jakoby obsedantně opakují, se vypořádávají s tématy zaměstnávajícími malíře a grafiky už četná staletí – nekonečné bitvy, biblické náměty ad. Středem Navrátilova tvůrčího zájmu je člověk. Nejedná se však o objektivní díla zprostředkující popis lidské postavy či poznaných lidských situací. Navrátilovy grafické listy jsou emotivně zabarvenými figurálními kompozicemi se zdůrazněnou subjektivní výrazovou stránkou. Aspekt formy sám o sobě ovšem není rozhodujícím měřítkem kvality výtvarného díla. Je nezbytné, aby jeho vnější vzhled rezonoval s obsahem, a hovoříme-li o tvorbě interpretující zájem o člověka, stává se podstatným, aby to byl zájem podmíněný humánností, vedoucí k uchopení a vyzvednutí pozitivních stránek existence člověka a k odsudku jakýchkoli projevů negace lidství. Figurální kompozice bitev a útoků, stojící myšlenkově i z hlediska vlastního technického zpracování v popředí Navrátilovy grafické práce, jsou výrazem autorova zneklidněného vnitřního života, jeho schopnosti plně vnímat, široce poznávat, hluboce cítit a rozhodně chtít. Kompozičně proměňovány a rozvíjeny, zůstávají vyslovením stále téže grafikovy lapidární myšlenky, že člověk je ve své složité existenci neustále vybízen a nucen k zápasu za svoji plně prožitou přítomnost. Bitvy a útoky zpodobené na Navrátilových technicky mistrovských hlubotiscích (příkladně spojují akvatintu s čárovým leptem) jsou nabité dynamickou akcí. Postavy bez konkrétní fyziognomie, zobecněné lidské bytosti, se valí pozemským i kosmickým prostorem jako hrůzná živá lavina a střetají se s protivníkem. Avšak neobjevíme oběti. Je to boj, nikoliv válka. Úděsně dlouhá kopí jsou symbolem, ne vražedným nástrojem, z kompozičního hlediska přejímají významnou funkci harmonizátora obrazové plochy. Zatímco na jednotně stylizovaných postavách, koních a na zpracování prostoru vyniká spíše Navrátilova svrchovanost v ovládání valérové bohatosti akvatintové plochy a leptané linie, na komponovaném krajinném prostředí některých listů se setkáváme především s autorovou průkaznou schopností objektivního kreslíře. Grafické listy II (červenec 2004) Středem Navrátilova tvůrčího zájmu je stále člověk. Bez podstatné změny zůstává i jeho grafická interpretace. Pořád je to subjektivně podaná syntéza a zobecnění. Křížová cesta a ukřižování jsou ovšem docela jinou látkou. Navrátil ji sice nepercipuje výslovně novozákonně, stroze religiózně, sleduje spíše abstrahovanou nejvyšší míru lidského utrpení a oběti, jejíž velikost je bez mezí, nemůže ovšem být bez vědomí východisek a vzájemných vztahů. Pozorujeme-li Navrátilovy hlubotisky dlouze a dbale, naše mysl a naše emoce nemohou být nezasaženy. Ba jsme výjimečnou měrou fascinováni. Dva spolupůsobící jevy jsou toho příčinou: sama drásavá látka a krajně vzrušená metoda jejího podání. V Navrátilových listech cítěné ohlasy barokní exaltace (pohyb, ruch, gesto, adorace, živly) nemají ovšem nic společného s postupy protireformace. Navrátilova zjitřenost nemá žádných ideových pohnutek, je především produktem tvůrčí fascinace. S tím souvisí těsně (ba přímo fundamentálně) odpověď na otázku, proč i teď, v době zvané postmoderní, Navrátil setrvává u figurativního způsobu projevu. Figurativním je možné stavět výmluvné symboly, jež lze umocňovat rozličnými způsoby stylizace, vnímatel je naráz vtržen do děje, kdežto nefigurativní (nezobrazující, abstraktní, subjektivistické) usiluje o jednoduchost a čistotu, symboly překážejí. Po sedmnácti letech setkávám se opět s grafikem, jehož tvorba, vyrůstající jako mohutný obelisk z myšlenkového bohatství, perfektní kresby a z dokonalého ovládání hlubotiskových technik leptu a akvatinty (iluzivní prostor dosažený postupným zeslabováním leptových kontur na blednoucím akvatintovém pozadí), obrací se ke svému divákovi onou obsahovou závažností, jež není pro efekt přidušeného dechu, neulpívá na povrchu, nýbrž vstupuje, má-li otevřeno, do těch oblastí nitra, kde může být ne pouze poslouchána, ale i slyšena. Obrazy (dialog, Brno, 24. září 2009) Rozvíjíš grafické struktury. Posouváš je v ploše, vykrýváš nebo kladeš vedle „prázdné“ plochy, násobíš, otáčíš. Je to hodně tvořivé. Nadsazeně se dá říct, že to vlastně začalo jako z nouze ctnost, jako zaplňování prázdného prostoru. Ale i tak se jednalo o zaplňování s určitým smyslem. Prázdný prostor malíře děsí. Je nutné jej obsadit, učinit ústrojnou součástí obrazu. Na starších grafikách mám třetinu, někdy jen čtvrtinu plochy zalidněnou. Ovšem i zbývající část je stejně důležitá. Musela být oživena, a to s pevnou vazbou na literární část listu. Vyšel jsem tedy ze situace v hlavní části kompozice, s cílem dosáhnout úhrnného smyslu těch grafických listů. Pro doplňující obrazce jsem vybral určité polohy figur. Začal jsem je ornamentálně rozšiřovat opakováním a zrcadlením. Tak pronikaly do volného obrazového prostoru. Brzy jsem si všiml, že ty ornamentální znaky s figurálním východiskem mají svoji energii, jsou schopny žít vlastním životem. Zjednodušoval jsem dál. Ze značně stylizovaných původních postav se stala neurčitá maska, symbol, mandala členící plochu. Je jistým ornamentem, v pohybu proměn má zvláštní sílu. Vymanila se z prostého řazení v principu opakování. Stalo se to narušením pravidelnosti, zprvu spíše nezáměrnou, ale viditelnou chybou ve vedení linií, nedokončeností, barevnými změnami. Lineární symboly ukázaly novou grafickou kvalitu. Ano. Vyzkoušel jsem to už před mnoha roky ve starších grafikách, ale teprve teď, ve velké obrazové ploše, v mnohonásobně zvětšené formě, se dostavil toho všeho patřičný účinek. Následovala potřeba nové velké tvary prolomit barevně a v jejich řazení a v cílených nepřesnostech vytvářet další nové grafické struktury, prvky nezávislé skladby. Spojení násobených tvarů jsem začal lineárně rozrušovat, jakoby trhat, dostávaly vzhled připomínající útržky textilií. A viděl jsem cosi jako ránu, rytmický systém vykázal defekt, dostal se do jiné myšlenkové polohy, kterou docela opustil východisko v dřívějších grafických listech. V dalších krocích se dají menší díly z celkového přediva uvolnit rušením vazeb s okolím, nebo radikálněji prostým mnohonásobným zvětšením. Uniknou tak z předchozího kontextu a začnou žít svébytný a jedinečný život. To už jsem si začal myslet, že stojím na cestě k svébytným malbám. V obraze je možné abstraktní text linie ozvláštnit příslušnými barvami k naprosté jedinečnosti. Ne vše se daří a něco jde jinam, než jsem původně zamýšlel, než jaká byla moje původní představa. Ale slyším toho řeč a cítím, že tak to může být. V grafické práci jsem tento pocit, silný a naplňující, v takové míře nemíval. Tvary a barvy ukázaly cestu k abstrakci… Fenomén barvy se mně dostal tak pod kůži, že jsem měl potřebu jít dál. Objevovaly se další alternativy práce s ornamenty. Zcela opustily původní figurální východisko, vznikaly esence pravé abstrakce. Ne abstrakce bezhlavé, kterou lze svým způsobem rafinovaně vymyslet nebo k ní dospět naprostou náhodou, ale abstrakce, ke které jsem postupně došel skrze svoji vlastní práci, v níž je snad původní myšlenkové tkanivo. Jeden obraz nabízí mnoho dalších cest…    Dodatek Aleše Navrátila k německým názvům obrazů (18. října 2009) Dovoluji si, poslat ti názvy obrazů – definitivní, věřím. Začal jsem o tom přemýšlet poté, co mně dovolili pověsit několik kusů do auly školy (škola slavila výročí, a tak se zdobilo…) a ukázala se potřeba titulky doplnit. Napadl mně způsob, co znám z ilustrací ve starší literatuře, kde se uvádí věta, kterou obrázek ilustruje. Třeba pod jedním obrázkem Zdeňka Buriana bylo, vzpomínám si: „Nedbaje nebezpečí hrozící mu býkem, vetkl oštěp v bok tuřice“. Ta literární vazba textu k obrazu má své kouzlo, jak vidět. Já ji jen napodobuji. K abstraktnímu obrazu text nutně zůstává inertní, vzbudí snad jen vzdálenou asociaci, nebo spíš jakési znepokojení svojí nespojitostí. A okouzlila mě němčina se svým napětím, které z ní pro nás čiší (a text ještě více vzdaluje obrazu). Tak jsem vytrhal něco z Franze Kafky a něco z Ringu Richarda Wagnerova. Zatím mě to baví a je to lepší, myslím si, než dosud užívané pomocné orientační věty. „Moderní“ ornamenty (listopad 2009) Moderní ornament nemá ani rodičů ani potomstva, ani minulosti ani budoucnosti.(…) My, isolováni, aristokraté, máme své moderní umění, umění, které nahradilo ornament. (…) Člověk dneška užívá nebo zahazuje, podle své libovůle, ornamenty kultur starých nebo exotických. Nevynalézá již nových. Šetří a soustřeďuje svou schopnost vynalézavosti pro vyšší věci. (Adolf Loos, Řeči do prázdna, 1929).         Navrátil je otcem nových ornamentů. Jsou podstatnou složkou jeho práce, dosaženou vnuknutími na cestě účelného vývoje od originálně přetvořených figurálních kompozic k lineární abstrakci, jež je před ním stále otevřena, ukazujíc k novým možnostem. V souvislostech života a tvorby je to pro Navrátila, myslím si, věc nejvyšší. S nadhledem v mírném žertu (červen 2016)                            Aleš Navrátil pobývá v malbě dílem v abstrakci (ornamentální a geometrické), dílem v subjektivním parabolickém realismu. Dvě desítky Navrátilových obrazů uvádí v přítomné době Městské muzeum v Bystřici nad Pernštejnem pod titulem Napravujeme chyby starých mistrů. V doprovodných tiskovinách je coby spolupořadatel uveden Ústav pro napravování chyb starých mistrů. A autor vystavených obrazů je označen onoho ústavu výkonným ředitelem. Vše je správně. Leč jen s nadhledem v mírném žertu. Z dopisu autorovi článku (červen 2016) Všechno mé výtvarné snažení je navázáno na starší umělecké vzory. Byl jsem uchvácen světem především renesanční malby a grafiky a jsem vlastně stále. Měl jsem pocit, že si s milovanými mistry mimořádně rozumím. Samozřejmě nikdy nešlo jen o virtuozitu jejich děl, která byla vždycky jakoby mimochodem dokonalá. Dovolovaly mi dostat se jim pod kůži, markantněji v dílech grafických, při kterých odpadá jedna z proměnných výtvarného díla – barva. V mé grafické praxi mě také barva příliš nezajímala a i nyní, kdy více pracuji na obrazech, ji užívám poměrně střídmě, bojácně. Mám-li zmínit některého umělce, tedy Dürera. Především jeho dřevořezy a suché jehly. Pokud bych jednal jinak, dejme tomu výhradně pomocí introspekce, měl bych pocit, že přetínám vlastní pupeční šňůru či vlastní kořeny táhnoucí se až do dávných věků. A pak, abstrakce a experimentů šedesátých let, jistě velmi zajímavých, bylo všude spousta, až jsem se tím dusil. V obrazech se často ohlížím za sebe, i když ne tak důsledně. Je tady ale sada abstraktních variací na Pisanellovu fresku artušovské bitvy z Mantovy (nedalo se na ni nereagovat), varianta na Giotta s centrálním obrazem a dvěma křídly. Dalším případem je reliéf podle Tintoretta, se stejným názvem Nalezení těla sv. Marka. Na posledních obrazech je nově důsledné sledování stavby tématu podle vzoru. Důvodem je jednak hold geniální výtvarné kompozici, jednak snaha neporušit magii vztahů v obraze. Variování se omezuje jen na změnu charakteru výtvarného zpracování a zkoumání jeho účinku. Významnou roli hraje často prostá proměna velikosti formátu, obraz se prudce zvětší, nebo opačně. „Lezu“ do minulých století a umělci z těch dob zase ke mně do současnosti. Nedokážu se brát zcela vážně a nechci, aby mě zcela vážně bral kdokoliv jiný (možnost úniku?). Samozřejmě je to jen pouhý vnější znak věci. S nadhledem v mírném žertu (červen 2016)                            Druhou částí výstavy jsou ony obrazy monumentálních rozměrů, k nimž se váže již uvedená Navrátilova konfese. Formu, kterou jsou provedeny, jsem si dovolil označit jako subjektivní parabolický realismus. A třetí skupinou v aktuálně představené bystřické kolekci je arcimboldovský cyklus. Původně nesl souhrnný titul Význam symbolu. Spočíval v geometrické abstraktní kompozici založené na rytmických plošných vazbách trojúhelníků. Evokují podoby lidské tváře. Tam vytanula myšlenka připsat onen cyklus Giuseppu Arcimboldovi. Věcnost italského tvůrce nahrazují lapidární geometrické hry ve střízlivé barevnosti. S Alešem Navrátilem jsme se naposledy rozloučili ve středu 18. září 2019 odpoledne v brněnském krematoriu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-10 08:00:01

Kristýna Ryška má problém: Jde o to, že ze Zlaté labutě šla rovnou do Jedné rodiny

Krásná Kristýna Ryška na sebe poprvé výrazně upozornila v seriálu Ulice. Hvězdou první velikosti se ale stala díky Zlaté labuti. „Ukázala, jak obrovský talent má. Ruku v ruce s úspěchem jdou ale i nepříjemnosti, to už tak bývá. Točila hodně, musela si v Praze pronajmout byt. Pendlovat mezi metropolí a Rožnovem samozřejmě nejde bez přestávky. Najednou se jí ale dost možná začala vzdalovat rodina, manžel a syn,“ uvažoval pro Čtidoma.cz Rousek. Jedna rodina byla překvapení Zlatá labuť skončila a Ryška slíbila, že se vrátí k životu v Rožnově. Jenže předsevzetí nesplnila. „Ono se už nějakou dobu mluvilo o tom, že mezi ní a manželem to není nejlepší. Což se stává, když jsou dva lidé tak málo spolu. Proto hodně lidí předpokládalo, že po Zlaté labuti si dá pauzu a rodině vše vynahradí. I mě překvapilo, že šla hned do Jedné rodiny.“ Vondráčková a Polívka: Konec kvůli StarDance a Plekancovi? Číst více Nabízí se tak otázka, jestli to s manželem, ekonomem a šéfem folklórního souboru Janem Ryškou, ustojí „bez ztráty kytičky“. Asi nikdo by se mu nemohl příliš divit, kdyby se cítil jako páté kolo u vozu. „Dávat neustále přednost kariéře, to je pro téměř každé mužské ego záhul. Na druhou stranu pan Ryška může být velmi tolerantní a chápavý muž, který své drahé polovičce dopřeje vše, co jí na očích vidí.“ Pověsí kariéru na hřebík? Třeba to ale nebude trvat dlouho a celá rodina se přesune do Prahy. V rámci rčení „když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře“ se prostě její blízcí přesunou za ní. Kategoricky to nezamítla ani sama Ryška. „Ta možnost tady stále je, rozhodnutí žít v Rožnově můžeme kdykoli zvrátit,“ uvedla. Třeba tím manželovi naznačovala, co by bylo dobré. Na druhou stranu je to zatím předčasné hodnotit, uvidíme, co čas přinese. Dá se však předpokládat, že i kdyby herečka skončila v Jedné rodině, další nabídky se pohrnou. A co pak? „Může si říct, že má dost, a kariéru pověsí na hřebík úplně nebo si dá pauzu. Ale do rozjetého vlaku se naskakuje těžko a ne nadarmo se říká ‚sejde z očí, sejde z mysli‘. Takže jakákoli pauza je pro každého herce či herečku hodně ošemetná,“ měl jasno Rousek. Nově objevená planeta by mohla být jako Země. Nebo její zlé dvojče Číst více Balancuje na hraně A také její fanoušci by jí konec neodpustili, žádají si ji, chtějí ji vidět. „Její role Ireny ve Zlaté labuti byla dokonalá. Fakt jsem si ji zamilovala,“ řekla Čtidoma.cz Jaroslava Horáková z Prahy, která si Ryšky všimla už v Ulici. „Vyzrála, je z ní paní herečka. Jsem moc zvědavá, kam až to dotáhne. A že by skončila? Ne, to mě ani nenapadlo.“ Uvidíme tedy, kam povedou další kroky herečky a co všechno bude schopna a ochotna obětovat. „Za mě balancuje na hraně – kariéra vs. vztah. Ale není jediná a nutno říct, že mnoho hereček před ní to ustálo,“ dodal pro náš web Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Může vás vyléčit a dát vám život do pořádku, ale můžete s ní také prožít peklo.

Čas načtení: 2024-07-07 11:08:13

Ukázala fotografie, které vyvolaly velké emoce na sociální síti. Jitka Boho k tomu uvedla, že čeho je moc, toho je příliš

Zpěvačka a dvojnásobná maminka Jitka Boho čas od času sdílí na sociálních sítích i reálné fotky, které nejsou takzvaně »instafriendly«. Naposledy ukázala, jak vypadá její tělo z nelichotivých úhlů, čímž chtěla sdělit, že ani ona není dokonalá, ač by se to mohlo na první pohled zdát. Umělkyně pro ŽivotvČesku.cz přiznala, že sociální sítě vnímá jako velké zlo především pro dospívající dívky, ale i dospělé ženy. "Sama to na sobě pociťuji a proto chci ukazovat realitu," uvedla s tím, že by svým jednáním chtěla pomoci ostatním ženám.

Čas načtení: 2025-07-30 00:00:00

Tohle je šedesátka. Pavlína Pořízková ukázala nedokonalosti těla

Česká topmodelka Pavlína Pořízková letos v dubnu oslavila 60. narozeniny. Se stárnutím i šedinami nikdy neměla problém. Svým fanouškům navíc nyní ukázala, že ani ona není dokonalá.

Čas načtení: 2025-08-03 10:00:00

Trump vyhodil statistiky o pracovních místech, do čela úřadu jmenoval černý fix

V kroku, který ekonomové označují jako Trumponomika, prezident Donald Trump oficiálně vyhodil šéfku Úřadu pro pracovní statistiky poté, co čísla o zaměstnanosti naznačila, že jeho ekonomická politika možná není tak dokonalá, jak tvrdí. Páteční upravená zpráva ukázala prudké zpomalení růstu pracovních míst, což Trump okamžitě označil za matematický podvod hlubokého státu. Komisařku Dr. Eriku McEntarferovou během pár hodin odvolal. „Ta čísla byla falešná, lidi. Strašná! My máme nejvíc pracovních míst na světě – nejlepší místa! – ale oni se to snaží zatajit. Proto jsem ji vyhodil. Odteď budou statistiky fantastické,“ napsal Trump.

Čas načtení: 2025-11-20 08:49:00

Topmodelka Pavlína Pořízková odhodila župan a předvedla se v prádle

Česká topmodelka Pavlína Pořízková (60) nemá problém se stárnutím, šedivými vlasy a ani s tím, že se její tělo s věkem přirozeně mění. Fanouškům na sociální síti ukázala, že ani postava supermodelky není vždy dokonalá. Vzkázala, ať se každý přijme takový, jaký je.

Čas načtení: 2026-03-04 05:30:00

Fenomén Babička Libuška je AI. Většina sledujících to netuší, varuje expert

Na sociálních sítích má vygenerovaná „dokonalá“ Babička Libuška desetitisíce sledujících a lajků. Povzbuzuje, dává „životní pravdy“. Podle České asociace umělé inteligence ale mnozí z uživatelů nevnímají, že nejde o skutečnou ženu z Českých Budějovic, nýbrž o postavu vytvořenou umělou inteligencí. Natolik je realistická. Ve světě podobné koncepty fungují, teď se dostávají do Česka. A nemusí to nakonec být pozitivní zkušenost, jak se na první pohled zdá. Analýza tisíců komentářů totiž ukázala, jak rychle si AI postava získá vysokou míru důvěry. S tím se pojí riziko budoucího zneužití. 

Čas načtení: 2026-03-04 05:30:00

Fenomén Babička Libuška je AI. Většina sledujících to netuší, varuje expert

Na sociálních sítích má vygenerovaná „dokonalá“ Babička Libuška desetitisíce sledujících a lajků. Povzbuzuje, dává „životní pravdy“. Podle České asociace umělé inteligence ale mnozí z uživatelů nevnímají, že nejde o skutečnou ženu z Českých Budějovic, nýbrž o postavu vytvořenou umělou inteligencí. Natolik je realistická. Ve světě podobné koncepty fungují, teď se dostávají do Česka. A nemusí to nakonec být pozitivní zkušenost, jak se na první pohled zdá. Analýza tisíců komentářů totiž ukázala, jak rychle si AI postava získá vysokou míru důvěry. S tím se pojí riziko budoucího zneužití. 

Čas načtení: 2024-09-09 10:30:17

Messenger a WhatsApp se brzy otevřou chatům třetích stran. Meta ukázala, jak to bude vypadat

Přímo v aplikacích Messenger a WhatsApp bude možné používat i jiné komunikátory Meta se musí podřídit nařízení evropskému Nařízení o digitálních trzích Podívejte se na první ukázku, jak bude integrace služeb třetích stran vypadat Přesně před rokem ukázala Evropská komise prstem na 22 produktů od šesti technologických firem, jichž se týká evropské Nařízení o digitálních trzích (DMA). Jeho cílem je narovnat konkurenční prostředí v digitálním světě a zabránit znevýhodňování služeb třetích stran na úkor vlastních. Nová evropská legislativa dopadla i na společnost Meta a její komunikátory Messenger a WhatsApp – ty by se měly podle DMA otevřít „kecálkům“ třetích stran, které by se jinak ve světě gigantů neměly šanci prosadit. Meta v tomto týdnu ukázala, jak bude integrace konkurenčních komunikátorů probíhat. Přečtěte si celý článek Messenger a WhatsApp se brzy otevřou chatům třetích stran. Meta ukázala, jak to bude vypadat

Čas načtení: 2025-02-18 14:25:14

Překvapení! Kia ukázala nový elektromobil EV4, do oficiální premiéry přitom zbývá týden

Očekávaný hatchback s konkurenční cenovkou dorazí už příští týden v rámci EV Day  Kia jeho snímky vypustila už nyní, ukázala sedan, hatchback i sportovní GT-Line  Vůz bude stát na platformě E-GMP a v interiéru najdeme ccNC infotainment s duálním displejem  Kia včera ukázala očekávaný elektromobil s dostupnou cenovkou a označením EV4. Ačkoliv jeho oficiální odhalení má proběhnout v rámci akce EV Day zhruba za týden, první pohled na sedan i hatchback máme k dispozici už nyní. Novinka má být přímou konkurencí pro Volkswagen ID 3 nebo Hyundai Kona Electric případně i pro Teslu Model 3. Přečtěte si celý článek Kia ukázala nový elektromobil EV4. Do oficiální premiéry přitom zbývá týden

Čas načtení: 2026-05-21 13:40:55

Návrat ke kořenům: Honda CB1000F se ukázala na dvou akcích ve Francii,

Společnosti Honda Motor Europe France a Honda Racing Corporation (HRC) uspořádaly dvě významné akce oslavující minulost, současnost i budoucnost motocyklového závodění. Na těchto vrcholných událostech [...]

Čas načtení: 2024-05-15 19:57:41

Ukrajinská speciální jednotka ukázala video, jak v obrněných vozidlech manévruje pod ruskou dělostřeleckou palbou

Jednotka speciálních sil KRAKEN obranného zpravodajství Ukrajiny ukázala, jak pracují jejich řidiči při ostřelování Časiv Jaru, při dopravování vojáků do přední liníí. The post Ukrajinská speciální jednotka ukázala video, jak v obrněných vozidlech manévruje pod ruskou dělostřeleckou palbou first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-23 15:16:19

Škoda Elroq se poprvé ukázala. Přiveze opět nový designový jazyk

Škoda zveřejnila první oficiální siluetu zcela nového modelu Elroq. Plně elektrické kompaktní SUV je prvním sériovým modelem značky Škoda, který si osvojuje designový jazyk Modern Solid. Minimalistický exteriér kombinuje robustnost a funkčnost s autenticitou, zároveň ale navozuje pocit bezpečí a síly. Světová premiéra modelu Elroq, která se uskuteční na podzim roku 2024, je začátkem nové […]

Čas načtení: 2024-07-24 23:46:40

Toyota posouvá driftování na nový level. Ukázala dvě Supry, které driftovaly v tandemu samy bez řidičů

Výzkumný ústav Toyoty (TRI) a Stanford Engineering jako první na světě vyvinuly systém pro autonomní driftování dvou vozů v tandemu. Výzkum začal téměř před sedmi lety. Drift je přitom nejsložitější manévr v rámci motoristického sportu, při kterém řidič přesně řídí směr vozidla poté, co přeruší trakci roztočením zadních pneumatik. Tato dovednost je přitom přenositelná na […]

Čas načtení: 2024-10-10 13:30:00

Konference Brand Management podesáté: Kreativita znamená hlavně odvahu. Máte ji?

Praha 10. října 2024 (PROTEXT) - To, že něco dokážeme změřit, ještě neznamená, že je to důležité, říká John Hegarty, legendární kreativec a klíčový řečník letošního ročníku konference Brand Management. A naopak, právě to, co neumíme vyčíslit, může být to podstatné, co bychom neměli přehlížet. Snaží se tak poukázat na skutečnost, že kreativitu, odvahu pouštět se do tvůrčí práce, která vybočí z řady a vaši značku odliší a vyzdvihne, změřit nelze. Přesto bez ní není možné budovat úspěšnou značku.Právě "Married to Creativity" byl podtitul letošního, už 10. ročníku konference, jejímž cílem je přinášet různé pohledy na důležitost budování značek pro růst byznysu.Kreativita se točí kolem nápadů, originálních kampaní a nástrojů, které pro šíření povědomí o značce můžeme využít. Cenotvorba ale nejspíš na první dobrou mnoho lidí nenapadne. Přesto ji jako tajnou zbraň pro budování odolné značky představila ve své úvodní přednášce Mary Kyriakidi, Global Thought Leader ze společnosti Kantar.A převést vnímanou hodnotu značky na čísla Kantar umí: podle jeho dat tvoří tzv. nehmotná aktiva značky, tedy především síť asociací v hlavách potenciálních spotřebitelů, v průměru okolo 32 % hodnoty firmy. Toto číslo navíc od loňska stouplo a u úspěšných brandů to může být i polovina tržní hodnoty společnosti. Tzv. pricing power, kterou bychom mohli trochu neobratně přeložit jako „cenovou sílu“ nebo "moc cenotvorby", představuje schopnost značky obhájit si v myslích spotřebitelů svou cenu a moci ji zvyšovat, aniž by se vystavovala riziku nižších prodejů.Na konkrétních příkladech pak Kyriakidi ukázala, jak na změnu ceny reagují značky s nízkou nebo naopak vysokou cenovou elasticitou. Svůj příspěvek zakončila jasným poselstvím, že právě budování značky přispívá ke snižování cenové senzitivity.Byznys a kreativita v souladu"Zní to tak bizarně, že mě to zajímá." Tak reagoval párový terapeut Petr Kačena na nabídku vystoupit na konferenci pro marketéry a mluvit o principech kvalitního vztahu, které jsou přenositelné do budování vztahů mezi byznysem a kreativitou v rámci firmy nebo i mezi agenturou a klientem.Ve svém vystoupení se věnoval konfliktům. Protože kvalitní vztah definuje mj. i to, zda se lidé umějí dobře usmiřovat. Dál vyzdvihl důležitost fungujícího sdílení očekávání a definici společných cílů. Následovala jeho diskuze s Janem Binarem, CEO agentury McCann Prague a zástupci společnosti Lasvit, konkrétně zakladatele Leona Jakimiče a designérky Márie Čulenové.Lasvit je příkladem úzké spolupráce byznysového a kreativního oddělení, které stojí na důvěře a na charakteristikách, které jednotlivá oddělení přesahují. "Leon má vždy jasnou vizi a neustále se snaží překonávat dosavadní hranice," popsala svého šéfa Maria Čulenová, která ve své pozici senior designérky prokazuje podle Jakimiče také obrovské manažerské schopnosti. "To je jedinečná kombinace, která se sice částečně dá naučit, ale lepší je prostě takového člověka cíleně hledat. Mária dokáže týmu jasně komunikovat společné cíle a pěstovat vnitřní motivaci," reagoval Leon Jakimič.Inspirativní přístup ve vztahu klient - agentura ukázali Jerzy Hołub, vice prezident marketingu a komunikace pro Polsko, Česko a Slovensko v Mastercard, a Costin Bogdan, šéf kreativy pro Mastercard Europe v agentuře McCann WorldGroup. Klíčem k úspěchu je podle nich společná oddanost kreativitě, která s sebou nese také ochotu společně riskovat. Ve spolupráci s řetězcem Carrefour během covidové pandemie na základě dat vytipovali nákupní špičky a motivovali zákazníky, aby naopak chodili nakupovat mimo nejvytíženější časy, a tím minimalizovat šíření viru.Po začátku ruské invaze na Ukrajinu se Mastercard zaměřil na projekty podporující ekonomickou inkluzi. Zmapovali regiony v Polsku podle nabídek pracovních míst, aby usnadnili uprchlíkům začlenění do místní ekonomiky a podpořili je v soběstačnosti. V další fázi určili, jaké kombinace sousedících podniků se navzájem podporují v návštěvnosti a tedy tržbách. Vyšla z toho například spojení knihkupectví a klenotnictví, barber shopů a restaurací nebo květinářství vedle pekařství. Cílem kampaně bylo zmírnit domněnky, že ukrajinští uprchlíci berou práci místním, a naopak posílit solidaritu, podporu a začlenění. Projekt bodoval na Cannes Lions a odnesl si SDG Grand Prix (cíle udržitelného rozvoje) a titanového lva.Všichni jsme v hájiKlíčový řečník letošního roku, sir John Hegarty, je výjimečný v mnoha ohledech. Například je jediným kreativcem, který za svůj přínos oboru dostal řád od královny. Některé jeho kampaně se dnes dají právem nazývat legendárními. Zmínit můžeme více než dvacetiletou práci pro značku Levi’s a slavnou reklamu "Launderette" z roku 1985, kterou nyní značka čerstvě oprášila v titulní roli se zpěvačkou Beyoncé. Dál slavné slogany Keep Walking pro Johnnie Walker nebo Vorsprung durch Technik pro Audi.Hegarty je celoživotním propagátorem kreativity jako tvůrčí síly, která se pojí s odvahou riskovat, posouvat hranice a tvořit něco, co se vymyká, působí na emoce a tím podporuje zapamatovatelnost. A tedy kýženým způsobem buduje brand. Jeho klíčový příspěvek nesršel daty ani nepropagoval neméně důležitou "evidence-based" perspektivu. Snažil se vyburcovat publikum k větší nespoutanosti a rebelii. Na množství příkladů demonstroval, že reklama může mít ambici stát se součástí pop kultury a bavit své diváky na rozdíl od převažující průměrnosti a zaměnitelnosti, která se často zaštiťuje pre-testy a výzkumy. Cizojazyčný claim pro propagaci německé automobilky na britském trhu šel zcela proti převládajícímu domnělému stereotypu o animozitě mezi Brity a Němci. Výsledkem je navzdory tomu čtyři desetiletí trvající vztah agentury BBH, kterou Hegarty spoluzaložil, a Audi coby nositele jednoho z nejznámějších sloganů."Padesát let znovu a znovu sleduji, že kreativita dokáže vyřešit jakýkoliv problém. Reklamní branže je teď ale v háji. My všichni se na tom podílíme," nebral si servítky John Hegarty a připomněl, že ředitelé marketingu by měli sovu pozici nazývat spíš "head of entertainment" - nebo k ní tak alespoň přistupovat. Jeho brojení proti výzkumům a analytickému myšlení je bezesporu částečně cílenou provokací, nicméně jeho snahou je upozornit na to, že nesprávně uchopená data kreativitu spíš pohřbívají. On sám jí ale směle nazývá kyslíkem pro růst byznysu.Zašlá sláva televize. Nebo…?Druhý programový blok nabídl příběhy konkrétních značek a také nové přístupy k vývoji a nasazení kampaně. Hana Kloučková, výkonná ředitelka agentury Confess Research, ukázala, jaký rozdíl může být mezi deklarací spotřebitelů v průzkumech a jejich podvědomou reakcí a jak toho využít např. při komunikaci benefitů značky nebo při vymýšlení sloganu. To, co tvrdíme v průzkumech, je často zkresleno naší pamětí, post-racionalizací, snahou vypadat inteligentnější nebo jen leností. Confess Research ovšem používá různé metody na principu neurověd k měření podvědomých reakcí jako například povrchové napětí kůže nebo reakční čas na určité otázky a porovnává je s vědomými tvrzeními respondentů. Na případových studiích značek včetně Rohlíku, Košíku, AirBank, Zentivy a dalších ukázala mezery ve spotřebitelských tvrzeních oproti poznatkům využívajícím neurovědu.Pavel Ctibor ze skupiny Publicis připomněl a na reálných datech ukázal, jak ovlivňuje fragmentace mediální krajiny dlouho používané metriky ohledně efektivity televize. To, co se v krátkém časovém úseku může zdát jen jako statistická chyba, je ve skutečnosti prokázaný dramatický pokles korelace mezi "share of voice" a mentální dostupností. Výsledkem je, že stejné investice do TV reklamy přinášejí výrazně menší výsledky. Ctibor vidí východisko v cross-mediálním plánování a "attention planningu".Nutnost změny v přístupu k TV kampaním potvrdila i Ľubica Mieresová, marketingová manažerka Kofoly. Zatímco v roce 2022 šlo 70 % mediálních investic Kofoly do televize, letos byl poměr opačný: stejný objem šel naopak do ostatních kanálů. Brand tracking totiž ukázal, že pro mladou generaci se Kofola stává spíš „retro“ značkou než stále relevantní ikonou. S jejím pojetím lásky se gen Z už příliš neztotožňuje. Kofola se rozhodla jít cestou eventů. Spojila se s hudebními festivaly, kde ve svých fan zónách pořádala mj. svatby á la Las Vegas, seznamku, taneční hodiny nebo vysílala podcasty o lásce. Spustila iniciativu na podporu komunit, která opravovala turistické stezky v ČR a na Slovensku a navázala spolupráci s influencery a podcastery. Její ambicí bylo tvořit reálné zážitky mimo digitální prostředí.Značka KitKat se také zaměřila na mladé a zkusit naopak cestu on-linu. Cílem bylo zlepšit pozici z 15. příčky mezi čokoládovými tyčinkami v roce 2015, kdy 70 % prodejů tvořil formát Chunky, na ukousnutí pořádného podílu v kategorii a nadpoloviční prodeje ikonického „four finger“ formátu. E-sport na profesionální i hobby úrovni, pre-testy veškerého obsahu na sociálních sítích a „posedlost top of mind“ budováním značky. To byl recept na úspěch podle Stanislavy Růžičkové, šéfky marketingu cukrovinek v Nestlé pro region CEE. Aktuálně zaujímá KitKat 2. místo ve své kategorii, což představuje jednu snědenou tyčinku každých 1,7 sekundy na českém a slovenském trhu.Podobně působivá čísla v růstu prodejů prezentoval brand manažer značky Proud spadající pod Plzeňský Prazdroj, Jakub Marek. A s KitKatem tuto case study spojuje také velké odhodlání a tomu úměrné investice do podpory. Výchozí situací bylo zjištění, že od roku 2018 ubyl na trhu jeden milion hektolitrů piva. Zejména mladí se od jeho konzumace odklánějí. Prazdroj se rozhodl přijít s moderní novinkou české provenience, protože ač mladší generace pivu neholdují, zároveň jsou věrní českým značkám. Odlišný positioning se projevuje v chuti, moderních on-trade podnicích i zaměření na open air akce.Jakub Marek uvedl, že marketingový rozpočet této novinky byl srovnatelný s rozpočtem Pilsneru a v době nasazení představoval 10 % investic celé pivní kategorie. "Důležité bylo si věřit, jít do toho, i když jsme neměli všechno stoprocentně hned vyladěné, a rychle se učit," shrnul svůj příspěvek Marek s tím, že vsadit na tzv. light users se s promyšlenou strategií může vyplatit.Reklama (vás) musí bavitPo případových studiích došlo v závěrečném programovém bloku na kreativní přístupy k budování značky. Daniel Seman z agentury Marketup nabídl příklady úspěšných zahraničních kampaní, které měly virální potenciál a dokázaly se dostat i mimo zónu sociálních sítí. Apeloval na přítomné - zcela v duchu přednášky sira Johna Hegartyho -, že obsah je dar, pro diváky by měl mít nějakou hodnotu. "A pokud to nebaví nás jako tvůrce, jak by to mohlo bavit čtyři generace cyniků s iPhonem v ruce?"Platforma NaDa Research kombinující díky Janu Tučkovi ze STEM/MARK a Ondřeji Veisovi z agentury NMS data ze 170 kategorií, pěti tisíc značek a 20 tisíc respondentů, umožňuje k číslům přistupovat opravdu kreativně. Tak, jako to udělal před necelými 50 lety Antonín Panenka na evropském šampionátu, kdy se po pečlivém nastudování statistik brankářských zákroků rozhodl kopnout penaltu na střed a zajistit československému týmu zlatou medaili. Za domnělým riskem případně jen štěstím byla pečlivá příprava, která se zapsala do sportovních dějin. Tuček a Veis pobavili publikum například přehledy o tom, jak by dopadly poslední volby do poslanecké sněmovny, kdyby volili jen vegetariáni, nebo jaká je korelace vztahu k práci u uživatelů značky Ford či BMW.Mediaboard se prostřednictvím Zdeňka Jodase zaměřil na vztah mezi PR a marketingem a upozornil na stále přetrvávající tendence škrtat rozpočet pro public relations, ale zároveň po něm vyžadovat KPI’s jako po interních marketérech. Připomněl, jaký vliv pro budování značky PR může mít a jakých chyb v přístupech se vyvarovat. Radana Labajaová ze Skupiny Prima nabídla přehled formátů a využití televizního product placementu a Andy Sitta, šéf Seznam Brand Studia, přiblížil, jak na tvorbu kreativního obsahu, který diváky zaujme, namísto aby "jen" propagoval značku. Vyzdvihl skutečnost, že má ve svém týmu spoustu bývalých novinářů. "Jsou zvyklí, že v centru příběhu je čtenář, ne značka. Vědí, jak to udělat, aby to lidi bavilo," dodal Sitta.Odvážnou a vtipnou tečkou za 10. ročníkem konference Brand Management byl příspěvek Milana Šemeláka, zakladatele projektu Stage on Mars. V jeho zážitkových workshopech mohou formou improvizačních her celé firemní týmy objevovat kreativitu, prozkoumávat byznysové výzvy nebo se společným zážitkem stmelit.Brand Management z produkce společnosti Blue Events a ve spolupráci s agenturou McCann Prague navštěvuje opakovaně čtyři sta až pět set seniorních marketérů a top manažerů nejvýznamnějších českých značek napříč obory. Akci partnersky podpořily společnosti Tesco Media, Plzeňský Prazdroj a řada dalších.www.blueevents.eu Zdroj: Blue EventsČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-10-11 10:53:34

Dara Rolins po dlouhých měsících ve společnosti. Po plastice ji lidé přirovnávají k Evě Pilarové

Zpěvačka Dara Rolins začátkem roku podstoupila facelift obličeje a krku na italské klinice. Proti jejímu vědomí bylo video před zákrokem zveřejněno na sociální síti jejím lékařem. Blondýnka se poté stáhla do ústraní a svůj vylepšený zevnějšek ukázala fanouškům až v květnu. V komentářích se strhla obrovská vlna kritiky a fanoušci byli z omlazení své oblíbené umělkyně zklamaní. Nyní se Dara poprvé od operace ukázala na společenské akci, kde už o svém liftingu otevřeně mluvila. I více jak půl roku po zákroku ale lidé nedají Daře oddechnout. U jedné z fotografií ji dokonce přirovnávají k Evě Pilarové. Redakce ŽivotvČesku.cz oslovila krátce poté, co Rolins ukázala svůj obličej veřejně, její letitou kamarádku Simonu Krainovou.

Čas načtení: 2024-12-05 17:56:18

Tvoj Samsung sa zmení. Spoločnosť ukázala One UI 7. Prví používatelia si môžu novú nadstavbu už skúsiť

Spoločnosť Samsung dnes ukázala, ako bude vyzerať betaverzia používateľského rozhrania One UI 7. Táto nadstavba v novej verzii prinesie výrazne vylepšené bezpečnostné nástroje ... The post Tvoj Samsung sa zmení. Spoločnosť ukázala One UI 7. Prví používatelia si môžu novú nadstavbu už skúsiť appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-03-19 19:30:55

Neuvěříte, že je skutečný! Nvidia ukázala robota jako ze Star Wars

Nvidia na prezentaci GTC 2025 prezentovala fyzikální model pro roboty s názvem Newton Součástí představení byl i malý robot Blue, který připomíná ty ze světa Star Wars Ačkoli se tento robot do prodeje nechystá, budoucnost robotiky vypadá více než slibně Roboti umí být nejen fascinující, ale zároveň také pořádně děsiví. Ostatně v populární kultuře najdeme řadu androidů, kteří si získali naše srdce, stejně jako ty, které bychom ve skutečném životě nejraději nepotkali. Ať už se nám to líbí či nikoli, doba, kdy se budou po ulicích a v našich domácnostech prohánět autonomní roboti, se zase o něco přiblížila. Společnost Nvidia nyní na své prezentaci ukázala malého robota jménem Blue, kterého vytvořila ve spolupráci s Googlem a Disney. Ten jako by vypadl z univerza Star Wars. Přečtěte si celý článek Neuvěříte, že je skutečný! Nvidia ukázala robota jako ze Star Wars

Čas načtení: 2025-03-22 14:33:51

Slovenská ministryně kultury ukázala současné moderní umění

Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová ukázala video z návštěvy ze slovenské národní galerie. (Foto: Facebook / Martina Šimkovičová) Už několik měsíců jsem obviňován z... Článek Slovenská ministryně kultury ukázala současné moderní umění se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-08-12 06:30:17

Toto je budoucnost rozšířené reality! Meta ukázala nové prototypy headsetů

Meta ukázala své prototypy headsetů pro virtuální realitu Nabízí kupříkladu vyšší rozlišení či lepší zorný úhel Do finálního prodeje se v současné podobě ale nejspíše nedostanou Headsety pro rozšířenou realitu nabírají v posledních letech na popularitě, přičemž velkou měrou se na této pozornosti zasloužil i Apple se svým Vision Pro. Jeho cena však nejednoho zájemce odrazuje, což dává větší manévrovací prostor konkurenci, jenž je na trhu déle a má mnohem více zkušeností. Aktuálním lídrem je bezesporu Meta, která po pohlcení Oculusu udává trendy ve virtuální a rozšířené realitě, přičemž usnout na vavřínech rozhodně nehodlá, alespoň podle řady prototypů, na kterých si testuje budoucnost celého odvětví. Přečtěte si celý článek Toto je budoucnost rozšířené reality! Meta ukázala nové prototypy headsetů

Čas načtení: 2025-09-07 15:00:59

Škoda ukázala Epiq: malý crossover, který má změnit trh s elektromobily

Škoda ukázala studii Epiq. Nejnovější elektromobil slibuje dostatečný vnitřní prostor pro 5 cestujících, obrovský kufr, dojezd až 425 km a cenu srovnatelnou s Kamiqem.

Čas načtení: 2025-11-17 16:15:49

Ukrajinská raketa Long Neptune sa po prvýkrát ukázala v akcii: „Vyrábame ich viac,“ prezradil prezident Zelenskyj

Ukrajina po prvýkrát ukázala zábery svojej dlhorozsahovej strely Long Neptune v akcii. Ide o pozemnú verziu známej protilodnej strely Neptune, ktorá sa stala ... The post Ukrajinská raketa Long Neptune sa po prvýkrát ukázala v akcii: „Vyrábame ich viac,“ prezradil prezident Zelenskyj appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-12-15 21:26:10

Ukrajina ukázala, že ruské základne na Kryme už nie sú bezpečné. Tento zásah Moskvu bolí viac, než sa zdá

Ukrajina opäť ukázala, že pri boji s početne aj technicky silnejším protivníkom stavia na presný výber cieľov. Najnovší útok ukrajinského diaľkového dronu zasiahol ... The post Ukrajina ukázala, že ruské základne na Kryme už nie sú bezpečné. Tento zásah Moskvu bolí viac, než sa zdá appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2026-05-02 12:49:40

ŽIVĚ: Finanční katastrofa pro USA: CNN ukázala, co se podařilo zničit Íránu

Sledujte s námi níže aktualizované zpravodajství o dění v Íránu na AC24.cz. (Foto: Flickr) 13:01 Finanční katastrofa pro USA: CNN ukázala, co se podařilo... Článek ŽIVĚ: Finanční katastrofa pro USA: CNN ukázala, co se podařilo zničit Íránu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-06-09 19:00:46

Umělá inteligence není terapeut. Většina lidí ji k tomu ale zneužívá, ukázala studie

Podle nové studie se až 63 % lidí radí s umělou inteligencí ohledně svého psychického zdraví Víc jak třetina z nich však není s výsledky spokojena – což je logické, protože k tomu AI neslouží Možná jste si toho všimli i vy. Když jedete městskou hromadnou dopravou nebo jdete na ulici a váš zrak zabrousí na obrazovku mobilní telefonů ostatních lidí, někdy se nestačíte divit, o čem si lidé takto na veřejnosti povídají s umělou inteligencí. Studie firem AXA a Ipsos ukázala, že až 63 % lidí se AI radí o celkem závažných tématech, jako je mentální zdraví a psychologická pomoc. Rozhodně to ale není dobrý nápad. Přečtěte si celý článek Umělá inteligence není terapeut. Většina lidí ji k tomu ale zneužívá, ukázala studie

Čas načtení: 2019-11-10 08:09:45

Pokračování: Kam ty stopy vedou? Jako by něco bylo jinak!

Čtení na pokračování, díl druhý Předchozí díl naleznete zde A šup. Než jsme se nadály, už jsme byly v úplně jiné tělocvičně. Ve větší a zcela nové. Co se takhle podívat ven? Měly jsme trochu strach vzít za kliku. Co když je zamčeno? Nebo nás někdo uvidí? A hned by mohl být průšvih! Copak jsme mohly vůbec tušit, kam jsme se doopravdy přenesly? A jaký je vůbec rok nebo století? Opatrně jsme vykoukly do chodby. Bylo tam šero, ale nikde nikdo. Naštěstí. Potichu trochu přikrčené jsme pokračovaly dál. Na konci se rozkládala velká hala s pověšenými hodinami a nástěnkou ode zdi ke zdi. Vlevo nahoře jsme spatřily velký nápis SČSP 1948 – 1989 a vpravo českou vlajku a druhou červenou se zkříženým srpem a kladivem. A pod nimi byly obrázky veselých dětí a nějaké ústřižky z novin a červený šátek. „Asi nějaká oslava nebo výročí,“ poznamenala Alča. Vypadalo to, že jí to zaujalo a docela by tam chtěla i být. „A co je to SČSP?“ Pokrčila jsem rameny. „To netuším. A kdo ví, jestli vůbec máme čas to zjišťovat.“ Bylo pár minut před půl druhou a v okolních třídách probíhalo odpolední vyučování. Najednou zadrnčel zvonek. Po chvilce se zleva z chodby otevřely dveře a ze dvou tříd s hlukem a dusotem vyběhly děti, které si to kolem nás hnaly. Byla jsem zvědavá. Děti si oblékly bundy, čepice a šály a běžely ven. Ajéjej, ona je venku zima a já jsem tu jen v tričku a v kalhotách, zadumala jsem si pro sebe. Co teď? Šťouchla jsem do Alči a ukázala na děti v šatnách. „Ty máš aspoň mikinu, ale já jsem tu jen v tričku.“ „To snad není možný, ty děti jednou někde zapomenou i hlavu,“ uslyšely jsme, jak se rozčiluje nějaká paní. Vypadala jako paní učitelka. Vlasy měla kudrnaté od natáček a na očích velké kulaté brýle. „No podívej,“ ukázala na věšák, „tahle bunda už tu visí přes týden. Copak nikomu nechybí?“ „Třeba je nemocný,“ řekla ta druhá, nejspíš její kolegyně. „A doma se po ní nikdo neshání? Má sice už nastavované rukávy, ale tak nosit by se ještě dala.“ Výborně, hned mi proběhlo hlavou, pokud tu ta bunda visí už dlouho, na jedno odpoledne si ji snad půjčit mohu. Doufám, že mi bude. Ještě něco vymyslet pro Alču. Jestli je venku pod nulou, tak ji ani ta mikina moc nezahřeje. Když už jsem proklouzávala, abych se k ní dostala, všimla jsem si, jak přiběhl jeden kluk a zadýchaně mluvil na první paní učitelku. „Soudružko, soudružko učitelko, nevíte, prosím, kam byl přesunut kroužek radioamatérů? On tam ve třídě nikdo není.“ „Ten byl pro tento týden zrušený, můžeš jít domů,“ odpověděla mu. „Ach jo,“ posmutněl chlapec a odcházel přes otevřené dveře šatny, ve které jsme právě byly my dvě. Šatny jsou tu velké klece s věšáky a lavičkou pro každou třídu zvlášť. V základních  školách to je různé: někde mají skříňky, jinde klícky, ale koho by přeci ve chvíli, kdy je vidí úplně poprvé, nenapadlo, že spousta takových klícek vlastně vypadá docela zábavně. Klidně by tu mohla být malá zoologická zahrada. V každé z nich by se vystavovalo jedno ohrožené zvíře a nebo! Hned mě napadlo vylepšení: třeba by se sem dávaly zlobivé děti za trest pro výstrahu před ostatními. A hned jsem se chtěla s tou myšlenkou svěřit Alče. Ale než jsem to stihla zašeptat, pozdravil nás ten nový kluk: „Ahoj.“ Mrkl nejprv na mě. „Jé, to je pěkný tričko. Kde jste ho koupili?“ A pak se hned obrátil na Alču. „Moc pěkná mikina. Je z Tuzexu?“ Zíral na naše oblečení, jako bychom spadly z cizí planety. Přitom jsme měly jen takové obyčejné: já tričko se stegosaurem, jak má otevřenou tlamu, jako by chtěl někoho sežrat, a Alča žlutou mikinu s malým schouleným černým kotětem u kapsy na levé straně. Kluk měl na sobě kostkovanou košili. Přece jsme se nemohly dostat do nějaké hluboké minulosti, aby ho to tak zaujalo! Ale kdyby nás ten portál odnesl třeba do novověku, kde všichni nosili paruky a pudrovali si nosy a ještě by neexistoval ani obyčejný zip u kalhot, to by bylo teprve povyku! Podle všeho tenkrát ani nevěděli, že v pradávné minulosti žil stegosaurus nebo alosaurus a mamut a další pravěká zvířata, a tak by si určitě museli myslet, že mám na tričku nějakou pekelnou příšeru. Možná by se mě i báli. Zvedla bych pak ruce, vycenila zubiska a všechny je rozháněla strašlivým řevem. To by byla legrace! „Z Tuzexu?“ podivila se Alča. Znělo to jako zaklínadlo, ale nejspíš to byl nějaký obchod nebo značka, ale taková v našem městě není. Jenže údiv nepřestával. „Co je to kroužek radioamatérů?“ „Ty nevíš? Máme tam vysílačku a mluvíme s lidmi, co jsou třeba na druhým konci města, nebo klidně i sto nebo dvě stě kilometrů odsud! A třeba i mnohem dál! Je to fakt bezva.“ „Aha. A máš tu vysílačku s sebou?“ Možná ten cizí kluk pracoval pro nějaký spolek špiónů nebo tajných agentů. Kdo jiný by potřeboval vysílačku? „Blázníš? Víš, jak je velká? Tu bych neunesl. Zabere celý stůl. Ani jsem nezkoušel, kolik váží.“ „Já jsem si myslela, že je jako mobil,“ poznamenala jsem trochu ukvapeně. „Mobil? Co je to mobil?“ podivil se ten kluk. „A jak se vlastně jmenujete?“ „Já jsem Markéta. A tohle je moje kámoška Alča.“ „Ale můžeš mi říkat Stejzi,“ dodala zase Alča. „Já jsem Marek. Tak už pojďte ven.“ Pak se ale podiví. „A vy nemáte zimní boty?“ Znovu se se zájmem zadíval tentokrát na naše tenisky a pak kalhoty a pořád mu něco vrtalo hlavou. Jako by mu bylo pořád divné, co to máme na sobě. Aby ne! Venku zima a my v oblečení tak pro teplejší jaro. Nakonec jsem si oblékla tu onošenou zimní bundu, mávla nad tím rukou a běželi jsme ven. „Spěcháte domů?“ zeptal se nás Marek. „Protože já jsem měl mít teď kroužek, takže mám ještě čas. A úkoly si budu stejně dělat až po večeři. Mamce to nevadí.“ Přitakaly jsme, že máme taky volné odpoledne a můžeme tedy zůstat. „A ty nemáš ani bundu?“ zeptal se Marek Alči. „Někdo mi ji sebral,“ vymyslela si. Copak to jde říci: nemám bundu, protože jsem si teď odskočila z jiné doby, kde není právě dnes tak chladno? Loupež za bílého dne zněla věrohodněji. „Tak to je děs. Chceš si nejdřív dojít domů pro něco jiného na sebe?“ „Spíš ne, bydlím dost daleko,“ pokrčila rameny Alča. „Tak víš co, já ti půjčím zatím bráchovu, jo? Ale jen na dnešní odpoledne, abychom teda mohli být venku.“ „Díky! To je cool nápad!“ „Kůl? Tsss,“ zakroutil nechápavě hlavou, co je to za hloupý slovo, a běželi jsme dál. Marek bydlel hned v prvním paneláku vedle školy. Čekali jsme, než přijede výtah. Jeden byl stále obsazený, druhý pro změnu nejezdil vůbec. „Je zase rozbitý. To nevadí, bydlím jen ve třetím patře. Půjdeme pěšky.“ Do bytu vklouzl sám a za chvíli už byl zase zpátky. Ani si nesundal placatou plátěnou tašku, ve které měl věci na kroužek, a hned Alče předal bundu. Byla jí dost velká, možná v ní vypadala legračně, jak ji měla až do půli stehen a ještě jí visely rukávy, ale nakonec to bylo stejně jedno. Bunda nebunda, tohle není žádná módní přehlídka, hlavně že můžeme ven, protože tam to bude teprv zajímavý! Další pokračování zde obrázky: pixabay

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-21 17:14:58

Nakladatelé, knihkupci ‒ kdo, jakou a proč potřebuje podporu

Od ministerstva kultury (MK) očekávám systémovou podporu. Pokud jde o knižní obor, ministr zatím, jak dokládají jeho dosavadní vyjádření, nepochopil, že jde o fungování celku, a ten závisí na koncovce – knihkupcích (řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek). Bez existence funkční prodejní sítě vytvoří podpora vydání knih několika (čtyřiceti, padesáti, stovky?) nakladatelů skanzen bez odbytu. Vyrazit s batohem jako v devadesátkách nakladatel může. Ale kam? Na začátku 90. let bylo u nás asi 1000 knihkupectví, dneska jen málo přes polovinu: 537 (údaj z podzimu 2019). Nejhůř jsou na tom města kolem deseti tisíc obyvatel, knihkupectví dnes nemají nejen průmyslové Lovosice (tam je sice antikvariát, ale funguje jako zásilkový obchod), ale ani kulturně a turisticky přitažlivá Třeboň. O menších, ale z hlediska obslužnosti okolních vesnic důležitých sídlech nemluvě (například v Nepomuku, pokud vím, taky žádný obchod s knížkami není). Jako nakladatel v téhle situaci o dotaci z MK neuvažuji, stejně jako dosud. S výjimkou první knížky v roce 2010 jsem o nic nežádal, protože ten systém považuji na rozdíl od řady kolegů za špatně nastavený, i když dílčí pomoc představuje. Administrativně je však velmi nekomfortní. Pro ilustraci podle přítele-nakladatele, který dlouhodobě data MK sledoval a vyhodnocoval, rostl počet kolonek v žádostech údajně takto: 1993 – 19 kolonek, 1999 – 40, 2001 – 81, 2015 – 102, 2020 – 282. Křivka růstu je velmi podobná růstu počtu zaměstnanců britského ministerstva kolonií v době rozpadu impéria v letech 1935–1954, jak to uvádí profesor N. C. Parkinson ve svých proslulých zákonech. Dotace MK na podporu knih včetně literárních akcí plynule rostly, v roce 2018 dosáhly 57 milionů korun. Jenže dotace na vydávanou knihu smí pokrýt nejvýše 50 procent nákladů, zbytek by měl uhradit prodej. Toho lze ale dosáhnout, odhaduje stejný zdroj, až při nákladech kolem 800 výtisků. Malonákladové tituly, zejména poezie a debuty, tak stejně zůstávají ve ztrátě. Závažnější je fakt, že dotované tituly beletrie představují pouhá dvě procenta z celkové produkce, u knih pro děti je to dokonce jen jedno procento. Vyplývá z toho, že knihkupce dotované knihy rozhodně nad vodou nedrží. Spíš je to naopak: nabídkou oněch dotovaných titulů knihkupci pomáhají nakladatelům. Přesto knižní obor jako celek přispívá do rozpočtu na odvodech každoročně přibližně jednou miliardou korun. Letos jsem poprvé žádal o podporu pro jednu knihu Státní fond kultury (ten je sice spravován také ministerstvem, ale zatím je znatelně pružnější). Z požadované částky jsme dostali 30 %, v celkové kalkulaci to je 13 procent nákladů na výrobu knihy. Bez další – privátní – podpory bychom knihu vydat nemohli. S vydáním knihy si můžeme poradit i bez ministerstva, ale existenčně jsme závislí na tržbách (které dostaneme, až když se kniha prodá). Pan ministr tomu říká byznys. Ten aktuální vypadá tak, že naše tržba za březen 2020 (a to byla třetinu měsíce ještě knihkupectví otevřená) ve srovnání s průměrem březnových prodejů za předcházejících pět let (2015–2019) činí 27,59 procenta – tedy pokles tržeb o více než 72 procent. V dubnu předpokládáme ještě větší propad. Ostatní, i větší nakladatelé na tom nebudou o moc lépe. Připadá pro nás v úvahu žádost o refundaci části výplat na kurzarbeit. Má to být 60 procen z 60 procent původních mezd. Ty jsme měli postavené hodně pod současným průměrem, a ještě to byly jenom polovina a pětina úvazku. Snížili jsme pochopitelně hned březnové výplaty. Proti nerealizovaným tržbám představuje možná (ne jistá) náhrada směšných ani ne 10 procent ztráty na tržbách (jen za březen). Jak na tom jsou nakladatelé s více zaměstnanci, není těžké odhadnout. Z pohledu uvedených čísel a vazeb považuji knihkupeckou síť za nejdůležitější část literárního provozu, na kterou by stát a ministr kultury měli zaměřit podporu nejenom v době krize. Pokud nebude mít kdo knihy prodávat, náklady jednotlivých titulů se můžou v nadsázce omezit na povinné a reklamní výtisky. E-shopy to nespasí, ale budiž. Ovšem pokud zaniknou ty české, uprázdněný prostor využije Amazon nebo jiný monopol a vynutí si zabijáckou marži (jako se to stalo v Maďarsku). Nebo se každý nakladatel bude muset stát zároveň knihkupcem. To by mohla být dobrá zpráva: pro vlastní zásilkovou službu vytvoří pracovní místo nebo zakázku pro OSVČ a přispěje tak ke snížení právě rostoucí nezaměstnanosti. Není však vůbec jisté, jestli zásilkový prodej na mzdu pro onoho zaměstnance či na fakturu pro OSVČ vydělá. Opravdu velká nakladatelství své distribuce mají, ale jaké riziko představují pro ostatní nakladatele, když jim prodej svých knih svěří, ukázala Euromedia zastavením plateb za už prodané knihy téměř okamžitě po zavření obchodů. Zanikne i jiná perspektiva. Knihkupectví není jen obchod s výlohou, ale v menší nebo i větší míře je to také svého druhu kulturní instituce v dané lokalitě. Jestliže ministr knihkupce odmítá zařadit do svých představ o pomoci knihám a dává tak od nich ruce pryč, pohřbívá sice ne celou českou knižní kulturu, ale její významnou složku. Ještě poznámka k vládní podpoře kultury: 9. dubna se ministr Zaorálek pochlubil, že vláda odsouhlasila 1,07 miliardy pomoci pro kulturu. Hned týž den večer však premiér ministra své vlády brutálně zesměšnil svým obvyklým obkročákem – s očima upřenýma na čtečku v přímém přenosu řekl: „Jsme připraveni uvolnit až 1000 miliard.“ Kde a jak na to vezme, je věc jiná, slibem nezarmoutíš. Miliarda podpory pro kulturu a z ní část pro knihy vypadají ale potom takto: pro kulturu jako celek 1,07 promile, na živou kulturu vyčlenil ministr 0,44 promile a na knihy 20 milionů, to je 0,02 promile – dvě stotisíciny z deklarované pomoci rozvrácenému ekonomicko-společenskému organismu České republiky. Dvě koruny na obyvatele včetně nemluvňat. Děkujeme, pane ministře. Pro srovnání: V roce 2003 zaplatila Česká republika po prohrané arbitráži o Novu 10,7 miliardy korun. Každý občan ČR přispěl tisícovkou. Jiné, ne-kulturní, zato obří a trvalé dotace nejsou předmětem tohoto textu. Právě ty ale názorně ukazují, jak ošidným lékem dotace jsou. Dotace lze používat jako doping pro handicapované, případně při podobném ataku, jako je ten současný. Jenže působí jako droga. Jsou návykové a postupně velmi omezí, když ne znemožní návrat k přirozenému bezdotačnímu životu. A můžou vést k tomu, že pro některé firmy se dotace stávají hlavním cílem a smyslem existence, vábnou kořistí. Nezpochybňuji dotace jako potřebnou formu pomoci. Jsou to ale jen utišující prostředky, které nemíří na příčiny nemoci, pouze zmírňují její dopady. V horším případě dovedou pěkně vysávat státní rozpočet. Aktuální krize maloobchodu uzavřením prodejen ukázala na potřebu systémové podpory knihkupecké sítě, především malých knihkupectví. Jak? Němci přicházejí s nápadem rozhýbat prodej nových aut příspěvkem na každé prodané auto, takzvaným šrotovným, jako před deseti lety. To je samozřejmě dotace, ale ukazuje sílu automobilové lobby. Svaz českých knihkupců a nakladatelů připravuje každoročně kampaň Kniha ti sluší ke Světovému dni knihy 23. dubna (letos byla z původního termínu posunuta, začíná v pondělí 27. dubna, kdy se konečně otevřou alespoň malá knihkupectví). Padesátikorunový kupon ale hradí knihkupec, jde na úkor jeho marže. Co kdyby ministerstvo tuhle akci, která podporuje prodej knih, zahrnulo do svého rozpočtu? A nestála by pro knihkupce za úvahu daňová úleva na zaměstnance? Ta, která je určená na zaměstnání invalidů, v knihkupectví nemá moc smysl, i fyzicky je to práce náročná. Takovou pobídku by ovšem ministr kultury musel prosadit v dalších resortech, na financích a na ministerstvu práce. Za klíčovou a potřebnou pomoc pro nakladatele považuji: 1. Umožnění odpisů ze zásob. Dosud neřešený, ale zásadní problém. (Zjednodušené vysvětlení pro neekonomy: dokud nakladatel s podvojným účetnictvím každou jednotlivou knihu neprodá, nemůže si započítat její výrobní cenu do nákladů; čím déle má knihu na skladě a čím více knih chce nabízet déle než jednu sezónu, tím větší finanční prostředky má ve skladu umrtvené.) 2. Snížení DPH z knih na nulu. Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Právo 18. dubna prohlásil: „…musíme vytvořit prostředí, které umožní nejširší kultuře přežít.“ Pokud chce ministr knižnímu trhu a české knižní kultuře skutečně a dlouhodobě prospět, nemusí žádat o žádné přímé peníze ze státního rozpočtu. Hned ve dvojí funkci (také jako poslanec) se může zasadit o změny, které významně a systémově pomůžou všem: nakladatelům, knihkupcům a v důsledku i čtenářům. Jedna z Ezopových bajek obohatila evropskou kulturu o úsloví Hic Rhodus, hic salta! Překládá se: Tady ukaž, co umíš!   Autor je publicista a majitel nakladatelství Novela bohemica. Text je převzatý z jeho blogu na Aktuálně.cz.